4. díl rozhovoru Martiny Holcové a Miroslava Miry z cesty do Finska.
První lekce Nordic Walking a hole
Tuomo oslovil profesora nejvýznamějšího sportovního a business centra ve Finsku Vierumaki, kde jsou vychovávaní budoucí trenéři. Žádal je o pomoc s rozvojem severské chůze. Ten však pro nedostatek času předal nabídku svým studentům. Chytli se toho a zkusili na základě svých zkušeností z běžeckého lyžování zařadit nabídku do programu pro firmy, které tam přijížděly na různé konference, setkání, školení…
„Novinka v nabídce lidi zaujala, vyzkoušeli to a byli nadšení, zejména ženy, také muži, ale ti to na sobě nedávali tolik znát (ale bavilo je to, to víte, Finové)“ říká Risto Kasurinena, jeden ze studentů, který tehdy lekce vedl). Postupně to začalo fungovat. Bylo ale třeba něco udělat s holemi. Pořád se chodilo s holemi na běžky které ale neměly hroty přizpůsobené jako je tomu u dnešních holí na NW a tak se brzy zničily. Marko Kantaneva, jeden z hlavních studentů – tahounů věděl, že je potřeba změnu udělat a tak oslovil výrobce holí Exel, který to ale odmítl. Studenti začali sbírat jména lidí, kteří o nové hole měli zájem. Vznikl seznam 300 jmen. Paralelně s tím vznikal seznam v Suomen Latu. Až po té firma souhlasila a vyrobila první model holí (1997). Hole byly kratší než běžecké a měly tvrdší hrot.
Následující léto (1998) v Suomen Latu napsali malý inzerát do místních novin, ve kterém nabídli lekce chození s holemi. První den bylo v parku Paloheina 50 lidí, na druhý den jich přišlo 100 a třetí den 200. Výrobce holí. Poptávka byla veliká. Za léto 1998 prošlo kurzy přes 20 000 lidí. Myslím, že důvod, proč si lidi chůzi tak oblíbili, byla zábava a lehkost, se kterou byla chůze prezentována. Ne dril, ale radost z pohybu.
A proč lidi prostě nevzali hůlky a nevyrazili?
Nové hole, které byly kratší než běžecké, na které byli lidé zvyklí, vyžadovaly nový přístup. Na běžkách se člověk sklouzne, bez lyží to nejde, práce s holemi se liší. Bylo potřeba tedy vytvořit techniku na chůzi s holemi a oddělit ji od techniky běžeckého lyžování. A také ji přizpůsobit pro každého (nejen pro sportovce). Tedy vymyslet techniku, kterou by zvládl každý. Technika sice vycházela z pohybu na běžkách, princip zůstal, ale došlo k upravení místa zapíchnutí hole a odrazu z hole. A postupně se začala vytvářet nová technika chůze po rovině, do kopce, s kopce a také nové cvičení s holemi, které se přizbily různým cílovým i věkovým skupinám.
Když byl tak veliký zájem lidí, bylo třeba vyškolit instruktory, kteří by Nordic Walking šířili dál. V tento okamžik byla Tuomem Jantunenem přizvána Sirpa Arvonen, která už tou dobou byla známá díky cvičení s tyčí po celém Finsku. Ukázala se býti dobrým pedagogem a Tuomo jí nabídl práci – stala se šéfinstruktorkou týmu, který měl za úkol připravit instruktorský tým, jehož cílem mělo být poté školit instruktory v dalších 220 pobočkách po celém Finsku. Díky Suomen Latu se dané léto NW rozšířil rychle po celé zemi. S tímto úspěchem začaly i první výzkumy, ukázalo se, že nordic walking je jednoduchá efektivní metoda, jak se udržet v dnešní době v kondici.
V roce 2000 vznikla na podnět výrobce holí mezinárodní asociace (International Nordic walking asociation), která měla za cíl šířit Nordic walking po světě. Nordic walking se dostal za hranice Finska.